Věř smévu psovi
Vyhnána z postele nekompromisním funěním mých problémových psů jsme vyrazili na obvyklou procházku. Dorůstající měsíc romanticky osvětloval krajinu a mě polila hrůza, že i někdo jiný by si mohl vyrazit na procházku za svitu měsíce. Rozhodla jsem se tedy udělat psíkům radost a přesměrovat je do divočiny. Zavládlo nadšení, zejména když byla procházka obohacena o krmení v podobě natrávené lehce ohnilé bažantí slípky, kterou si tam vlčice před pár dny předpracovala a vyvrhla. Sice jsem si naivně schovaná za dubem opět připadala jako žena po čtyřicítce, která nemůže hrát na schovávanou, protože ji nikdo nehledá, ale chápu, že odleželé bažantí slípce prostě konkurovat nemůžu a vlastně moje chyba, že jsem špatně nastavila výcviková kritéria a schovala se v nevhodnou dobu. Nutno ovšem říci, že kluk vzorně přišel. Postupovali jsme dále neproniknutelnými hvozdy, vlci mě radostně následovali. Zpychla jsem a připadajíc si jako skutečný vůdce smečky jsem usoudila, že co dokážou psi, dokážu přece taky. Nepůjdeme zbaběle po cestě, holým porostem bez listí rovněž projdu, je konec bezmocnému stání na stezce a čekání až si vlčice prosockuje divočinu a uráčí se dorazit. Za svitu čelovky jsem vyrazila houštím, tušíc cestu. Šla jsem odhodlaně, nezastavily mě trny ostružin, hnala mě myšlenka, že si mě psi začnou více vážit, až zjistí, že mám stejně bystré smysly, rychlé nohy a orientaci v terénu. Kluk oddaně šlapal za mnou, ale i ve svitu měsíce vypadal jeho výraz nesouhlasně až zarputile. Jakožto věrný pes kráčel mojí cestou, ale silně zaostával a zjevně si myslel svoje. Yperitka jako obvykle pobíhala okolo a zařizovala si nějaké „svoje věci“. Roští houstlo, kluk se tvářil stále více odmítavě a mé nadávání a skřeky bolesti od zaražených trnů vlčici zaujaly natolik, že se se zájmem přišla podívat blíže, co to jako provádíme. Spadlý kmen jsem ještě překonala, močál mě rovněž nezabránil v cestě vpřed, ale neproniknutelné roští ostružin již byl důvod ke kapitulaci. Naštěstí jsem si vzpomněla na výcvikovou poučku „Věř svému psovi.“ a s prosbou v očích a otázkou „kudy?“ jsem se obrátila na vlčici. Hodila hlavou „tak pojďte“ a ukázala nám vyšlapanou poměrně schůdnou stezku. Věrný pes, ta kůže proradná, okamžitě naběhl radostně na vlčí stezku a já potupně klopýtala za nimi. Pod vlčím vedením jsme zdárně dorazili k místu, kde jsem hodlala po zamrzlém ledu překonat potok. Pak už byla známá stezka vedoucí k cíli. Jeden vlk lehce přeběhl, za ním druhý a začali radostně skotačit. Pokusila jsem se následovat jejich příkladu, ale asi jsem moc večeřela, led mě samozřejmě neudržel. Nejsem tak drsná, abych zula boty a brodila se zmrzlou bažinou, začala jsem tedy hledat jiné místo a postupovala dále podél potoka. Pohled vlčice mluvil za vše:“Co je? To snad není pravda, ona není schopná přelézt ani takhle úzkej a napůl zmrzlej potok?“ Přísahala bych, že dala oči v sloup a vrátila se pro mě přes potok zpátky. Kluk šel za ní. Vedli mě kamsi křoviskama, mé ambice na šéfování smečky a upevnění pozice se tuto noc rozplynuly. Rozedraná, zoufalá jsem proklínala nápad pohrdnout civilizací, když náhle vlčice zastavila a navedla mě na změnu směru. To co jsem objevila, mě naprosto dojalo – holka moje zlatá chlupatá mi našla lávku. Poctivou dřevěnou lávku. Suchou nohou jsem překonala potok a vlci mě bezpečně zavedli do cíle. Odměnila jsem se jim tím, že byli zavřeni do kotce a teď vymýšlím, jak je přesvědčit, že jsem vůdce smečky a že se beze mě vůbec nemají šanci obejít. Nějak se mi nelíbí pomyšlení, že ta zvířata se mě nedrží z pozice autority a obdivu, ale spíše ze soucitu – nemůžou mě přece opustit, když vidí jak sem neschopná: bloudím, ve tmě se přerazím o každý pařez, čuch za moc nestojí a o loveckých schopnostech darmo mluvit. Ale je třeba hledat pozitiva. Že mě moji psi nenechali bídně zahynout v divočině naznačuje, že v budování vztahu jsme na dobré cestě.