Útěk
Byli jsme na včelách. Yperitka si jako vždy pobíhala okolo a přes značnou ignoraci a drzý výraz se tvářila vcelku vstřícně. Potlačila jsem tedy své sklony mít jí neustále na vodítku, ideálně ještě v kotci a v kleci a na procházkách tu klec s kotcem tlačit před sebou a vypustila jsem ji na louku. Čuchala, hrála si, obíhala nás a najednou frnk-zmizela v lese. Na přivolání nereagovala. Čekala jsem, že po chvíli přiběhne, doufala jsem, že si šla jen něco zařídit a hned se vrátí, ale čas plynul a Yperitka nikde. Nebudu jí vyčítat další tunu šedivých vlasů, odumřelé nervové buňky, náběh na srdeční příhodu a celkové opotřebení organismu (pak ať mi někdo vykládá o relaxační funkci procházky s psíkem), budiž jí omluvou, že den na to začala prvně hárat, což jsem z nezkušenosti nepoznala, jinak by svobodu neokusila. Zkrátka po 15 minutách jsem psychicky nevydržela, zavolala na městskou policii a všechno jim přiznala. Jednak jsem v duchu doufala, že třeba vyšlou zásahové komando, nasadí vrtulníky s termovizí, nastraží maso, povolají policejní psi a potápěčský oddíl a delikvenktu mi dopadnou. Pravděpodobnější mi však připadala verze, že Yperitka na výpravě zaběhla někam do dvorku za úplně cizím psem a snaží se si tam s ním hrát (z dálky se ozývalo štěkání), majitel ji odhání, ona se ho bojí a vrčí se zježeným pruhem na zádech ala divoké prase. Zoufalý majitel telefonuje na policii, že na něj agresivně útočí zuřivý vlk v oranžovém obojku a informovaná dispečerka by hned věděla, že se jedná o skotačící plaché štěňátko a zabránilo by se tak panice, psík by byl dopaden a vrácen. V dané chvíli bych za vrácení psíka následnou pokutu zaplatila bez rozmýšlení a ráda. Když jsem jí popsala včetně informace, že je čipovaná, nadiktovala kontaktní údaje, adresy, výskyt a všechny potřebné náležitosti a zavěsila jsem, vysmáté zvíře přišlo z výletu zpět, s výrazem "jééééé, to je fajn, že tu na mě čekáš." Škoda že neumí vyprávět co zažila. Chytré knížky praví, že po příchodu se psík nemá dávat na vodítko, aby si nespojil přivolání se ztrátou svobody. V praxi jsem selhala, Hned jak přiskotačila, jsem ji zalehla, zacvakla karabinu vodítka, pro jistotu i druhou a až potom následovala pochvala a moje nervové zhroucení do trávy vedle lapeného psa. Ale nevypadala, že bych jí tímto pedagogicky nesprávným zásahem nějak poznamenala.
Komentáře
Přehled komentářů
Vůbec jsem netušila, jak fakt, že jsem majitel - chovatel ČSV, může být vyčerpávající a dramatický. Po čase jsem opět přečetla přidáné příhody a s napětím "vyčkávala" konce. Tím, že byla Yper zalehnuta a karabina zapnuta, jsem pocítila úlevu, stejně jako majitelka.
majitel ČSV
(Monika, 29. 11. 2010 16:06)