Jdi na obsah Jdi na menu
 


Unavené štěňátko

30. 5. 2010

Sobota za soumraku, Yperitka vydováděná s kříženkou, vlahý podvečer. Původně jsem zamýšlela dát zvířáka domu a jít se podívat do města. Ale Yperitka byla neobvykle hodná, tak jsem ji nakonec vzala do víru lázeňského života s sebou, ať si zvyká. Náměstí vymetené, ve 21,45 v lázeňském centru ani turista, stánky s občerstvením zavřené. Tak jsme v rámci socializace, a když teď Yperitka kvůli zánětu v očích nesmí do zakouřené hospody, došli na terasu pivovaru, kde jsem zaujala správně chráněné vlčí místo, s kofolou a tatrankou. Yperitka byla celkem v pohodě, chvíli vyhlížela - zřejmě kříženku - ale pak to vzdala a ulehla, což je věc nevídaná. Sice ostražitě pozorovala, ale vcelku poklidně až spokojeně. Asi po půl hodině jsme vyrazili k domovu. Šlapala pěkně, ani moc netahala, jen se poněkud courala, ale na to sem zvyklá. Zhruba za nádražím začala slečinka brzdit a šponovat krk, jako že dál už nejde. I na to jsem u ní zvyklá, obvykle k ní stačí jít, promluvit, pohladit a mentálka přesvědčit, že opravdu jdeme:oD. Ale včera to nezabíralo a slečinka na cyklostesce nekompromisně ulehla a položila si hlavičku na packy s výrazem "du spinkat".A to dělala zhruba každých 50m. Chvíli fungovalo si s ní popovídat, počkat a pak nečekaně prudce zavelet, že jdeme. Ale fungovalo to fakt jen chvíli. Při jednom z pokusů zvednout psíka důrazným cuknutím vodítka se Čsv začalo válet na zádech, při dalším pokusu normálně ho zvednout do náruče a postavit se rozteklo jak převařený knedlík. Tak jsem nešťastně seděla na okraji cyklostezky, kde spokojeně bivakovalo Čsv a přejemšlela, jestli  ho ty dva kiláky domu donesu, nebo jestli budu volat panu domácímu, ať si pro nás přijede. Mezitím mě pár cyklistů zpražilo pohledem, proč jako toho psa nechám překážet uprostřed cyklostezky a jelikož bylo po desáté večer, museli si zákonitě myslet, že jsem úplně ožralá, protože proč by se jinak individuum v maskáčích (výhodná koupě v armyshopu a vlk se o maskáčskou košili konečně ukázkově přetahuje) a s nevychovaným psem válelo na hlavní třeboňské cyklostezce. Vypadalo to dost beznadějně a hlavně sem to zvíře celou dobu od nádraží pozorovala jestli nekulhá nebo nemá něco s tlapou když tak brzdí,a pořád usedala dřív pravou půlkou zadku. No už sem pomalu upadala do trudomyslnosti, zvláště když kolem prošla bílozrzavá kočka a Yperitka nadále seděla. To se však po kraťoučké chvilce změnilo. Sice jsem několik metrů padala na hubu tažena nečekaně startujícím šedivcem, jenž zapomněl simulovat, ale radost ze zjištění, že moje štěňátko opravdu není zraněné,  mi za to stála. Ještě trochu zkoušela dělat fóry a posedávat, ale už sem jí to nežrala a pochopila to velmi rychle. Když už skoro u domova člověk myslí, že už nic nehrozí, znovu jsem se přesvědčila, že musím dávat pozor pořád. Otevřela se branka u zahrady a z ní vyběhl zlatý retrívr Sany - nevím zda napsat Yperitky kamarád, protože on jí od 9 týdnů brutálně řeže, ale pravda je, že ona ho tenkrát napadla první, ač mu bylo již půl roku a jí teprve necelé 3 měsíce a zcela zjevně jí sadistické hrátky dělají radost. Takže asi kamarád. Zvířátka chvíli běsnila, Sany byl vypuštěn, Yperitka se mi netuším jak odepla z vodítka sama a vše vypadalo na veselý konec večera. Jenže pani majitelka Sanyho nezavřela branku a to moje strašidlo se pozvalo na návštěvu. A pak opět následovalo charakteristické žbluňknutí - čtyřnohý skok do vody - a už kraulovala v malém okrasném jezírku. Nutno vyzdvihnout vlídnost pani majitelky neb povely tipu "Yperit, jdi z těch kytiček, ty jsou babičky" nebo "Yperit, vylez z toho rybníčku, tam jsou lekníny" pronášela milým hlasem až do doby, než se nám obě zvířata podařilo vykázat na ulici. Ti psi z nás lidí stejně musí být zmatení. Neustále jim zakazujeme lézt na silnici a pak pro pár ukouslých kytek je tam pošleme..

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář