Kůň
Procházka s Yperitkou a kříženkou za Třeboň. Správná venkovská romantika - všude okolo Třeboně se v ohradách pasou koně:o) (naši předci nekecali). Yperitka se vesele mlátí s kříženkou a najednou se objeví jenom kříženka. Jako vždycky se vyděsim, kde zas to moje strašidlo co tropí. Marně jsem doufala, že třeba jen vyletěla za srnou a brzo se vrátí (samozřejmě jí to zakazuju a když zdrhne, tak ji volám, to upřesňuji, abych zamezila spekulacím, že nechávám psa lítat volně po lese. Nechávám, ale nesouhlasím s tím). V takto vypjatých chvílích si vždy uvědomím, jak vratká hranice je mezi tím, co je spávné a co ne. Jindy Yperitce srnku zakazuju a nyní doufám, že JEN honí srnku. Bylo to horší. Šedivec byl odhalen v ohradě s koňmi, kde se je jal shromažďovat. Samozřejmě na volání nereagoval. Jeden černý kůň nepopíral stádní příslušnost, ale zjevně nechápal, proč by ho měl shromažďovat vlk s natěšeně vyplazeným jazykem. Pobíhal tedy nadále individuálně, s čímž se ovšem Yperitka odmítla smířit, začala ho obíhat za zadkem a k bokům ještě intenzivněji - nejsem si jistá, zda ho chtěla zahnat a nebo si to zvíře šílené myslí, že má na to koně strhnout. Fakt u ní nevim. Následovalo, co následovat muselo - kopanec, přemet a bolestivé vykviknutí. Po chvíli se pochroumaný šedivec ke mě připlouhal, kulhal a tvářil se velmi udiveně - nikoliv provinile. Nu koně ulovila. Kříženka seděla na kraji ohrady a se zájmem celou akci sledovala. Kříženka má totiž pud sebezáchovy. Nutno hledat pozitiva - Yperitka přežila zjevně vcelku a bez větších otřesů, ráno už ani nekulhala a hlavně, když jsme znovu procházeli kolem koní, bála se jich a uskakovala. Jen doufám, že se respekt nezmění v panický strach a nebude hystericky zdrhat se staženým ocasem, kdykoliv se v dáli objeví kůň. Vím, že na svého psa kladu zřejmě vysoké nároky, ale přála bych si reakci tak nějak mezi, nikoliv strach, ale zdravý respekt.